Ve stínu minulého já

1. července 2017 v 22:29 | Altior
Kráčím si pod měsíčním svitem,
zalita odvarem časů minulých.
Má tkáň dál pro duši zůstává krytem,
skořápkou slz dávno skanulých.

Na břehu oválných balvanů
postupně odhazuji tíhu,
nechť moře mé poví hlubinným stínům,
jak slepě žila jsem pro mlhu.

Krmím tak oceán myjící břehy
solenou rosou blátitých studní,
v nichž odráží dnes rozervané stehy
má tajemná podoba podvodní.

Vrátíš se, milá má kamarádko
a stinným pláštěm mne ovineš?
Neb zanecháš po sobě jen pozlátko
a všechno to tiše mi promineš?

Odhodím poslední oblázek sebe,
nejsem nic a nic nechci být.
Až vyklíčím znova a vyrazím v nebe
nechám to tehdy tvým očím skrýt.

Pro stroze smutné štěstí nás obou
nevezmu tě na cestu s sebou.
Zůstaň kde chceš a starej se sám,
když nevíš, jak křehká jsou srdce všech dam.
 

Kam dál

Reklama